Autor Zdeněk Morávek

V praxi se mi čas od času stane, že mám jiný názor na účetní řešení určitého problému než zřizovatel naší organizace, kterým je kraj. Je logické, že i v případě, že jsem přesvědčen, že mám pravdu, tak ustoupím, protože kraj „to takhle prostě chce“ a já vlastně nemám jinou možnost. Ale je to správně?

V praxi často narážím na to, že nevím, jak si určité znění určitého právního předpisu vlastně vyložit a jak jej aplikovat. To, že naše právní předpisy jsou složité a často nesrozumitelné, je stará známá věc. Musím říct, že poslední dobou jsem se naučil hledat pomoc v judikátech a musím konstatovat, že je to často velmi zajímavé čtení. Zaujaly mne zejména judikáty a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR.

Naše organizace je zákazníkem společnosti ČEZ, společnosti, která je v poslední době výrazně nejziskovější v České republice, společnosti, které se mimořádně daří. Za rok 2009 tato společnost vytvořila čistý zisk ve výši téměř 52 miliard korun, nejvíce, kolik kdy jaká firma v Česku vydělala. Ovšem je to také společnost, která se v poslední době „proslavila" nechvalně známými komandy odhalující černé odběratele. Už v té době se dobře ukázal vztah společnosti ke svým zákazníkům a v té době se také objevily názory, že ČEZ není společnost, ale armáda. Záhy jsem pochopil.

Jeden z hlavních atributů demokratické společnosti je předvídatelnost práva. V poslední době jsem se setkal s několika případy, kdy jsem se přesvědčil o tom, že na předvídatelnost práva v naší společnosti příliš spoléhat nelze.

Myslel jsem, že proti obdobným nabídkám jsem již dostatečně obrněn a natolik zkušený a nedůvěřivý, že se mi to stát nemůže. I stalo se...

Při účetní závěrce se objevil ze strany zřizovatele nový požadavek na poskytované informace.