Autor Lenka Štefanová

Tento způsob léta přímo vybízí k tomu, abychom si zalezli někam ke krbu s dobrou knížkou a poslouchali déšť za oknem.
Jsem náruživý čtenář. Přečetla jsem všechny knížky, co jsem doma našla, půjčovala jsem si od známých i z knihovny (jak tak koukám mezi mé knížky, asi jsem pár těch dobrých nevrátila), a ani teď nemůžu projít kolem knihkupectví, abych nějakou tu knížku nekoupila. Akorát romány pro dívky a ženy, love story, klasickou literaturu a dobrodružné knihy (jen Tarzana mám asi 30 dílů) nahradila úplně jiná literatura. Ta odborná.

Může to vypadat, že mě inspiroval blog pana Goly, Proč se málo chválíme? ale už od doby, kdy se začalo hovořit o ekonomické krizi, mě napadá, že by nám hodně věcí vyřešilo, kdybychom uměli ohodnotit správně práci druhých i svoji. A právě to správně je to nejtěžší. Zkusím dát pár příkladů.

„Hurá, vzali mě!“ raduje se člověk po zprávě, že je přijat do pracovního procesu ve firmě, v které si přál dělat, na pozici, která odpovídá jeho dosavadním zkušenostem, odborným znalostem a jeho představám. Ovšem představy a skutečnost je věc jiná. A proto je tu tříměsíční zkušební doba, kde se rozhoduje nejen firma, ale i vy, jestli zůstanete nebo ne. A s čím jsem se já nejen jako účetní během zkušební doby musela vypořádat?

Tak mě tak napadlo, jestlipak v dnešní době používáte tuto větu? Já ji měla spojenou s puberťáky. To je nuda, říkají, ať jim nabízíte jakoukoliv činnost. Tupě koukají na televizi, do blba nebo do lednice a hlásí to je nuda. I já se takto nudila.  Pak se honila v práci, doma, v ukradnutém čase s kamarády, knížka – a bylo málo času a hodně činností na ten čas. Slovo nuda jsem vyškrtla ze svého slovníku. Ale v poslední době jsem se přistihla, že ho zas používám.

Na účtařině mě dokáže nejvíc naštvat, že všichni kolem mají na vše spoustu času, ale ode mě se očekává, že budu mít vše hotovo hned. V pondělí 28.března mi volal jistý příbuzný, jestli bych mu neudělala přiznání. O víkendu u nás byl na návštěvě, o mojí práci jsme mluvili a on neřekl ani slovo. Otočil kalendář zřejmě až v pondělí a zjistil, že 31.března je už ve čtvrtek. Přátelsky jsem mu vynadala a přitom jsem si vzpomněla na někoho, o kom musím napsat, i když jsem mu  slíbila mlčenlivost. Nic si tentokrát nevymýšlím.

Prolog pro finanční úřad: Jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná. Všechna účetnictví vedu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a samozřejmě podle právě platných zákonů.

Zdravím všechny účetní, které mají v březnu plné ruce práce s daňovým přiznáním. A pro pobavení jedna příhoda, možná smyšlená, možná pravdivá.

Kdo z nás nedržel v ruce obálku z Českého statistického úřadu a neříkal si, tak jsem byl zas za trest vylosován. Firma, které dělá účetnictví, byla „vybrána", a on se probírá několika papíry, vyplňuje tužkou nebo zaklikává v elektronických výkazech a nadává, že zrovna teď, když má tolik práce, se musí zabývat ještě takovými „ptákovinami". A tak mě začalo zajímat, co vlastně se statisticky již zjistilo, aneb jak se žilo. Třeba změníte názor na statistické výkazy a pro správné vyplnění zapojíte celou firmu.

Tak máme za sebou volby... A ještě, než se ukáže, jak dobře (nebo špatně) jsme zvolili, dotknu se jednoho tématu. Dluhy. A nemyslím tím zadlužení státu, myslím tím zápornou částku na vašem soukromém bilančním účtu. Nebudu psát, jak se (ne)zadlužit, protože každá rada je drahá, a já chci v době krize šetřit vaše peněženky. Napíši jen pár příkladů ze života obyčejných lidí, postřehů, a pokud to budete vidět jinak, zareagujte. Možná se nakonec nějaké řešení všech „zapeklitých" situací najde.