Chceme zdanit banky?

Ekonomická krize v roce 2008 nevznikla z ničeho nic, hromadila se několik let. Důvodů bylo několik. V 90. letech minulého století bylo finanční prostředí stabilní, HDP příznivě rostlo, nominální sazby byly minimální. Hodnota akcií stoupala. V tomto světově příznivém prostředí byla peněžní likvidita nejen pro americké banky poměrně levná, snaha zvyšovat zisky tak vedla k uvolnění podmínek pro získání hypotéky (tj. neověřování bonity žadatele, hypotéky na cenu vyšší než je cena nemovitostí, nízké dlouhodobé fixní sazby, žádné vstupní poplatky…). Kupovaly se dluhopisů zadlužených zemí s vyšším výnosem, téměř se nepočítalo, že může stát „zbankrotovat“.

Rizikové hypotéky zabalené do cenných papírů si potom mezi sebou kumulovaly jednotlivé finanční instituce a dostaly se do majetku mnoha bank. V době „levných peněz“ rostly samozřejmě ceny nemovitostí. Jakmile se však trh otočil, neboť prvotní dlužníci přestali splácet své závazky, musely finanční instituce prodávat svá aktiva, aby mohly uhradit své závazky. Tyto transakce samozřejmě zhoršovaly bilanci a finanční situaci bank a následovaly další prodeje za čím dál nižší cenu a krize byla zde. V globálním finančním světě se problémy rychle šíří.

Špatná finační rozhodnutí, neobezřetnost či vysoké odměny managerů měly negativní dopad na ekonomiku. Přesto není zdanění bankovních operací řešením. Proč? Protože tuto daň bychom nakonec zaplatili my všichni. Banky by přesunuly část svých činností do mimoevropských zemí, náklady na tuto daň by promítly do úrokových sazeb (spořící by se snížily, úvěrové zvýšily), bankovní poplatky by rovněž nezůstaly bez povšimnutí. Zkrátka zdanění bank by zjednodušeně znamenalo zdanění nás občanů.