Proč mám ženy rád :o)

V účetní profesi je žen převaha, o tom není sporu. Pracuji v kolektivu 6 účetních a jsem tam jediný muž. Z této „převahy“ něžného pohlaví nejvíc těžím na školeních, kde mám obvykle toalety pro sebe, max. se o ně dělím s jedním či dvěma kolegy, zatímco dámy stojí otravně dlouhou frontu, což mimochodem považuji za nezvládnutou organizaci semináře.

Na práci v ženském kolektivu jsem si dlouho zvykal. Brzy jsem se dostal do pozice jejich nadřízeného pracovníka a dodnes jsem nadřízený zkušeným účetním, které by klidně mohly být mými matkami. Zároveň jsem měl i kolegyně mnohem mladší a tak jsem měl zpočátku velké problémy přizpůsobit způsob komunikace. Jako většina mužů jsem trpěl šovinismem, byť jsem si odmítal připustit, že tomu tak je. Nelíbilo se mi, že s koncem pracovní doby chvátají domů, že i v pracovní době se občas zabývají myšlenkami na rodinu a domácnost, že tzv. „nemají tah na branku“ v práci a jejich starostlivost a přehnaná pečlivost mi přišly dětinské a přízemní. Utvrzoval jsem se v tom, že muži jsou obecně mnohem odolnější stresu, schopni vždy uvažovat logicky a podávat vysoké pracovní výkony za všech okolností. JAK JSEM SE MÝLIL!

Letos v červnu se nám narodil syn. Poprvé v životě jsem pocítil zodpovědnost nejen za sebe, ale za celou rodinu. S tím přišly i obavy. Ne, že bych žil do té doby ze dne na den, ale automaticky se můj přístup změnil ze střednědobého plánování na vyloženě dlouhodobé. To se projevilo potřebou získat vzdělání a zlepšit svou nabídku práce a tím získat lepší podmínky pro život své rodiny. Jistě Vás nebudu zatěžovat výčtem toho, co se s příchodem miminka změnilo. Všichni z Vás, kteří si tím prošli, situaci znají. Prcek je naše velké štěstí a uděláme pro něj cokoli. Začal jsem si uvědomovat, jak moc musím doma pomáhat a kolik vlastně domácnost a starost o rodinu stojí úsilí. Pro mne to bylo doslova jako objevení Ameriky. Domácnost s dětmi je nefalšovaná druhá směna, kde práce nikdy nekončí, je třeba ji provádět s velkou péčí a stojí to obrovské množství energie. Nikdo z okolí toto úsilí neocení, vše se bere jako samozřejmost. Původně jsem byl zvyklý doma dlouhé hodiny pracovat a studovat. Nyní jsem vděčný, když si stihnu chvíli sednout na mail! V práci často myslím na to, jestli nám nechybí brambory nebo máslo, jaké pláště objednám za ty ojeté na kočárku, jakou pěnu do koupele pořídíme našemu broučkovi, kdy musíme k doktorovi  atd.:o)) Starosti mých kolegyň mi už vůbec nepřijdou přízemní a dětinské. Ptám se jich na radu, jak zvládnou to či ono, konzultuji s nimi kde co, diskutujeme a já jim teď nějak víc rozumím.

Jeden kolega nás poslouchal a s úsměškem podotkl: „Milane, ty jsi takový náš kuchyňka!“  Dříve bych na takový posměšek reagoval hodně podrážděně, nyní jsem ho ale přešel s úsměvem. Jen jsem si pomyslel: „Vůbec neví, o čem je řeč.“

 Všímám si teď i kolegyň na certifikaci. Obdivuji jejich snahu zvládnout zaměstnání, rodinu a ještě přitom najdou sílu se připravit na opravdu nelehké zkoušky. Potkal jsem na přednáškách paní, která byla snad v osmém měsíci a připravovala se na zkoušku z Finančního účetnictví a výkaznictví, která je věru náročná. Na diskusním fóru ICU jsem poznal další kolegyně, které ani nemohou jezdit na přednášky a připravují se samostudiem a přitom se starají o dvě malé děti. Musím přiznat, že to bych určitě nezvládnul a smekám před nimi pomyslný klobouk!

Také v práci jsem si uvědomil, s jakou pečlivostí ženy k účtování (i jiné práci) přistupují, dnes již dovedu mnohem více ocenit jejich pečlivost a smysl pro detail a začínají mě štvát někteří moji mužští kolegové, kteří v řadě případů neumí nic pořádně dotáhnout, mají jen silné řeči a skutek utekl. Alibisticky přehazují problémy na druhé a přitom pracují za lepších podmínek než většina žen.

 Před nedávnem jsem se musel zúčastnit jednoho meetingu manažerů (samí muži jak jinak). Před zahájením se diskutovalo o běžných věcech soukromého i pracovního života. Tolik dětinských a šovinistických názorů a postojů jsem už dlouho neslyšel. Diskuse o tom, jak se kdo s kým honil na dálnici, jaký telefon je nejlepší a co má která asistentka na sobě mi přišly totálně přiblblé. Byl jsem totálně out, telefon mám druhý nejlevnější v nabídce a je mi to jedno, na dálnici jezdím opatrně, abych neohrozil sebe a ostatní,  nebyl jsem na horách na lyžích, protože nemám čas,  a o tom co nosí asistentky moc nepřemýšlím… Dříve bych si připadal jako blbec, ale teď jsem měl pocit, že to bude asi opačně…

 Lidi nelze automaticky škatulkovat, takže určitě najdete mužské „vzorňáky“ a ženské „lajdáky“, moje prozření jistě také není nic super objevného, přesto jsem za něj rád a měl jsem potřebu se o to s Vámi podělit.