Daňové aktuality

• Publikováno: 20.7.2010
• Typ: aktuality
• Zdroj: Práce a mzda 2010/8

Ing. Dana Trezziová
Mgr. Lenka Kubeková

Aktuální příspěvky předkládané na Koordinačním výboru Komory daňových poradců ČR (dále jen „KDPČR“) ve vztahu k vybraným daňovým aspektům pracovněprávní problematiky

Dne 16. června 2010 došlo v rámci procesu Koordinačního výboru KDPČR mimo jiné k definitivnímu uzavření již dříve projednávaných a níže blíže diskutovaných příspěvků vztahujících se zejména k vybraným daňovým aspektům problematiky aplikace daně z příjmů u vybraných zaměstnaneckých benefitů a rovněž daňovým aspektům zdanění vybraných typů příjmů ze závislé činnosti. Zkrácené výběry z daných přípěvků Koordinačních výběrů byly rovněž publikovány v rámci e-Bulletinu KDPČR č. 7–8/2010 a uveřejněny na internetovém portálu KDPČR.

Příspěvek č. 301/12.05.10 předkladatelů Ing. Otakara Machaly, Ing. Jiřího Nesrovnala a Ing. Radislava Tkáče ve vztahu k problematice zohlednění daně z přidané hodnoty u vybraných zaměstnaneckých benefitů z pohledu daně z příjmů právnických osob

V souladu s názorem předkladatelů výše jmenovaného příspěvku Koordinačního výboru KDPČR byly primárním důvodem pro jeho předložení zejména nejasnosti v rámci odborné veřejnosti vznikající v důsledku aktuálního legislativního vývoje, a to při posuzování daňového charakteru daně z přidané hodnoty zachycované u plátců této daně do nákladů.

Tyto výkladové nejasnosti vznikají dle názoru předkladatelů zejména v případě daně z přidané hodnoty uplatňované na výstupu dle ustanovení § 36a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), tj. při stanovení základu daně ve výši ceny obvyklé, a dále při aplikaci § 13 odst. 4 písm. a) ZDPH (tj. použití hmotného majetku pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce) a § 14 odst. 3 písm. a) ZDPH (tj. poskytnutí služby pro účely nesouvisející s uskutečňováním ekonomických činností plátce).

Předmětem diskutovaného příspěvku v návaznosti na výše uvedená ustanovení ZDPH byla tak problematika daňové uznatelnosti hrazené daně z přidané hodnoty uplatňované na výstupu v souvislosti s vozidly poskytnutými ze strany plátce daně bezplatně pro jeho zaměstnance pro jejich soukromé i služební účely. Vzhledem ke skutečnosti, že tuto daň z přidané hodnoty považují předkladatelé z ekonomického hlediska za součást osobních nákladů plátce, předkladatelé v rámci Koordinačního výboru KDPČR navrhovali potvrdit, aby tento „typ“ osobních nákladů byl považován, obdobně jako v případě daně z přidané hodnoty na vstupu či její část v případě krácení nároku na odpočet, za daňově uznatelný náklad zaměstnavatele ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). V této souvislosti dále předkladatelé navrhovali potvrdit obdobný závěr i v případě daňového charakteru daně z přidané hodnoty účetně zachycované do nákladů i v případě jiných plnění vztahujících se k používání motorového vozidla pro soukromé účely spojených s povinností vypořádat daň z přidané hodnoty na vstupu či na výstupu.

Ve vztahu k problematice diskutovaného příspěvku se Ministerstvo financí ČR vyjádřilo v tom smyslu, že daň z přidané hodnoty hrazená zaměstnavatelem na výstupu v případech bezplatného poskytnutí vozidla zařazeného v jeho majetku ve prospěch svých zaměstnanců pro jejich soukromé účely je možné považovat za náklad vynaložený zaměstnavatelem v souvislosti s poskytováním zaměstnaneckých benefitů. Vzhledem k této skutečnosti je dle vyjádření Ministerstva financí ČR možné považovat tento výdaj na straně zaměstnavatele za daňově uznatelný, a to za předpokladu, že budou ze strany zaměstnavatele splněny zákonné podmínky ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) bod 5 ZDP (tj. zakotvení povinnosti na straně zaměstnavatele poskytovat takový benefit zaměstnancům v rámci kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu zaměstnavatele či pracovní nebo jiné smlouvy).

Doplňující příspěvek č. 302/16.06.10 předkladatelů Ing. Otakara Machaly a Ing. Jiřího Hanáka týkající se stanovení základu daně z příjmů ze závislé činnosti v případě mezinárodního pronájmu pracovní síly

Výše specifikovaný příspěvek č. 302/16.06.10, který z hlediska obsahu své problematiky věcně navazuje na příspěvek č. 221/13.02.08 (Základ daně z příjmů ze závislé činnosti u mezinárodního pronájmu pracovní síly), se zabývá problematikou daňového ošetření a aplikace daně z přidané hodnoty v případě mezinárodního pronájmu pracovní síly, a to z pohledu stanovení základu daně z příjmů ze závislé činnosti.

Předkladatelé citovaného příspěvku jako primární důvod pro jeho předložení uvádějí skutečnost, že v podmínkách ČR je mezinárodní pronájem pracovní síly realizován kromě osob se sídlem nebo bydlištěm mimo její území i ze strany organizačních složek těchto osob umístěných v rámci ČR. Tyto organizační složky se dále za předpokladu splnění legální definice provozovny ve smyslu § 4 odst. 1 písm. y) ZDPH stávají v souladu s § 94 odst. 14 ZDPH s účinností ode dne vzniku provozovny plátcem daně z přidané hodnoty, v čehož důsledku pro ně realizace pronájmu pracovní síly reprezentuje ve smyslu ZDPH zdanitelné plnění s povinností aplikace daně z přidané hodnoty na výstupu, jež má být přiznána a odvedena v rámci daňového přiznání.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti tak předkladatelé navrhují v rámci diskutovaného příspěvku potvrdit, že kalkulace příjmů zaměstnance v rámci mezinárodního pronájmu pracovní síly pro účely zjištění jeho základu daně dle § 6 odst. 13 ZDP, resp. § 6 odst. 2 ZDP by měla být vždy založena na ceně hrazené za pronájem pracovní síly v úrovni bez daně z přidané hodnoty. Předkladatelé tak v rámci uvedeného příspěvku argumentují, že daň z přidané hodnoty uplatněná v předmětném případě nepředstavuje z pohledu daně z příjmů ze závislé činnosti zaměstnance jeho zdanitelný příjem a z tohoto důvodu by se k výši daně z přidané hodnoty u stanovení základu daně z příjmů fyzických osob takového zaměstnance nemělo přihlížet.

V návaznosti na výše uvedené vyjádřilo Ministerstvo financí ČR s názorem předkladatelů svůj souhlas a potvrdilo, že samotnou daň z přidané hodnoty uhrazenou a odvedenou zaměstnavatelem jako jejím plátcem není možné považovat za součást příjmů ze závislé činnosti zaměstnance, a to z toho důvodu, že její úhrada nepředstavuje pro zaměstnance žádný majetkový prospěch.

Příspěvek č. 303/16.06.10 předkladatelů Ing. Gabriely Ivanco a Ing. Lucie Rytířové ve vztahu k problematice vynětí příjmů ze závislé činnosti ze zdanění

Dle znění výše zmiňovaného příspěvku je jeho hlavním cílem zejména odstranění interpretačních nejasností ustanovení § 38f odst. 4 ZDP, v jehož smyslu je možné s účinností od 20. července 2009 ze zdanění v rámci ČR vyjmout příjmy dosažené daňovými rezidenty ze závislé činnosti vykonávané ve státě, s nímž ČR uzavřela smlouvu o zamezení dvojího zdanění.

Nicméně, dle názoru předkladatelů vznikají ve vztahu k interpretaci zmiňovaného ustanovení § 38f odst. 4 ZDP výkladové nejasnosti v podobě skutečnosti, zda se citované ustanovení věcně a obsahově vztahuje i na vynětí příjmů plynoucích z titulu mezinárodního pronájmu pracovní síly.

V této souvislosti předkladatelé příspěvku předpokládají, že v rámci implementace ustanovení § 38f odst. 4 ZDP nemohlo být úmyslem zákonodárce vyloučit z možnosti vynětí příjmů zdaněných v zahraničí příjmy dosahované v rámci struktury mezinárodního pronájmu pracovní síly. Vzhledem k této skutečnosti tak předkladatelé navrhují potvrzení sjednocující interpretace, v jejímž smyslu by se ustanovení § 38f odst. 4 ZDP obsahově vztahovalo jak na příjmy vyplácené zaměstnavatelem – daňovým rezidentem státu, kde je daná závislá činnost vykonávaná, tak i na příjmy vyplácené za tohoto zaměstnavatele jiným subjektem se sídlem nacházejícím se mimo stát, kde je tato závislá činnost přímo vykonávaná.

Ve vztahu k výše zmiňovanému závěru předkladatelů vyjádřilo Ministerstvo financí ČR svůj souhlas, a potvrdilo, že obsahový rámec zákonného ustanovení § 38f odst. 4 ZDP se vztahuje i na tzv. mezinárodní pronájem pracovní síly (tj. v praxi i na situace, kdy v pozici tzv. ekonomického zaměstnavatele vystupuje zahraniční subjekt, v čehož důsledku jsou příjmy smluvních zaměstnanců zdaňovány v zahraničí. Nicméně v této souvislosti Ministerstvo financí ČR upozorňuje na nemožnost použití tohoto sjednocovacího výkladu paušálně na všechny situace a na jeho důsledné uplatňování skutečně pouze v případech mezinárodního pronájmu pracovní síly.

V návaznosti na výše diskutované příspěvky zároveň doplňujeme, že jejich kompletní znění je možné nalézt na webových stránkách KDPČR.

Návrh novely zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů – boj proti daňovým únikům v oblasti daně z přidané hodnoty

Navrhovaná účinnost: 1. ledna 2011

Na webových stránkách Ministerstva financí ČR (dále jen „Ministerstvo financí“) byl dne 15. června 2010 uveřejněn článek týkající se návrhu novely zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela“), která byla v souladu s plánem legislativních prací vlády na rok 2010 předložena Ministerstvem financí ČR v těchto dnech do externího (meziresortního) připomínkového řízení. Následně bude návrh novely předložen vládě ČR a Legislativní radě vlády, přičemž termín předložení je 31. červenec 2010. Poté bude novela postoupena Poslanecké sněmovně a Senátu k projednání. Předpokládané nabytí účinnosti této novely je 1. ledna 2011.

Novela obsahově zahrnuje mimo povinné transpozice Směrnic EU v oblasti daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“ nebo také „daň“) a dalších úprav reagujících na praktické zkušenosti a potřeby, také i jednotlivé soubory opatření, které by měly vést k omezení daňových podvodů v oblasti daně z přidané hodnoty. Ministerstvo financí ČR dále za významnou součást diskutované novely považuje také podporu podnikatelského sektoru. Tato by se v rámci předmětné novely měla promítnout zejména ve formě nově zaváděné možnosti opravy DPH v případě pohledávek za dlužníky, kteří jsou v insolvenci.

Boj proti daňovým únikům

V souvislosti s daňovými podvody Ministerstvo financí ČR považuje za nezbytné poznamenat, že tyto reprezentují výraznou překážku efektivnímu fungování vnitřního trhu a zabraňují čestné konkurenci. V důsledku existence daňových úniků dochází k narušování výnosů daného státu, nicméně tato skutečnost má následně negativní vliv také na vlastní zdroje EU. V tomto směru lze dále konstatovat, že narůstající úroveň daňových podvodů vede navíc k nadměrnému daňovému zatížení, a tím také ke vzniku dodatečných a zpřísněných povinností v rámci zákonného podnikání.

Ve snaze alespoň částečně eliminovat daňové úniky umožňuje Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice o DPH“) již v současnosti úpravu určitých opatření v rámci boje proti daňovým únikům právě v oblasti DPH. V návaznosti na uvedené je zapotřebí poznamenat, že zavedení těchto opatření není pro členské státy EU povinné. V různých členských státech EU tak můžeme vidět využívání těchto opatření v různě modifikovaných úpravách, nicméně např. ČR doposud možnost zavedení těchto opatření, s výjimkou opatření přenesení daňové povinnosti při dodání zlata, v odpovídající míře nevyužila.

Navzdory tomu, že byla ze strany správců daně v ČR aplikována veškerá možná konvenční opatření k zabránění páchání daňových podvodů, nadále docházelo ke zvyšujícímu se nárůstu daňových úniků v oblasti DPH. V důsledku výše uvedeného se proto Ministerstvo financí ČR v současné době rozhodlo přistoupit k využití dalších možných aplikovatelných legislativních nástrojů v této oblasti pro účely co největší eliminace páchání daňových úniků. V souladu s informacemi poskytnutými Ministerstvem financí ČR je možné tyto nástroje obecně rozdělit do dvou následujících oblastí:

• institut ručení za daň,
• režim přenesení daňové povinnosti na příjemce plnění u vybraných plnění.

Dále si dovolujeme uvést i stručnou charakteristiku těchto jednotlivých opatření.

Ručení za daň

Jeden z významných navrhovaných nástrojů v boji proti daňovým únikům představuje implementace článku 205 Směrnice o DPH, který dává členským státům EU možnost stanovit, aby za odvedení daně ručila společně a nerozdílně jiná osoba než osoba povinná odvést daň.

V této souvislosti Ministerstvo financí ČR dále upozorňuje na skutečnost, že diskutovaná úprava ručení za daň je v návrhu novely zavedena v § 109 a je legálně navázaná na zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád.

Legislativní institut ručení za daň tak v podmínkách nové právní úpravy představuje v praxi ručení odběratele za daň z titulu zdanitelného plnění uskutečněného v tuzemsku mezi dvěma plátci, která nebyla záměrně odvedena dodavatelem. Nicméně, Ministerstvo financí ČR v rámci předmětných informačních materiálů konstatuje, že ručení za daň není možné vůči odběrateli uplatňovat paušálně vždy, když dodavatel daň neodvede, ale výhradně za zákonem předpokládaných a exaktně vymezených podmínek.

V rámci diskutované novely zákona jsou v souladu s výše uvedeným zakotveny dvě odlišné legislativní podmínky pro ručení. Nicméně v souladu s důvodovou zprávou k novele zákona je primárním kritériem totožným pro obě podmínky skutečnost nezaplacení daně za zdanitelné plnění správci daně dodavatelem. V prvním odstavci nového zákonného ustanovení je tak dále vymezena navazující podmínka tzv. znalostního testu, a to ve formě existence znalosti odběratele o určitých okolnostech následně specifikovaných v rámci jednotlivých písmen tohoto odstavce.

V druhém odstavci předmětného ustanovení je pak namísto znalostního testu zakotveno tzv. kritérium odlišné úplaty za zdanitelné plnění, předpokládající situaci, kdy se úplata za zdanitelné plnění výrazně odlišuje od ceny obvyklé na trhu. V takovém případě je povinností příjemce plnění doložit v případě nezaplacení daně jeho dodavatelem ekonomické opodstatnění takové odchylky.

Režim přenesení daňové povinnosti na příjemce plnění

Další nástroj v boji proti daňovým únikům v oblasti DPH představuje tzv. režim přenesení daňové povinnosti na příjemce plnění, který je legislativně zakotven v článku 199 Směrnice o DPH. Uvedené ustanovení Směrnice totiž členským státům EU dovoluje legálně zakotvit, že u zákonem definovaných plnění je osobou povinnou přiznat a zaplatit daň osoba povinná k dani, pro níž je zdanitelné plnění uskutečněno – tj. v praxi odběratel.

ČR v předchozích obdobích tuto zákonnou možnost legislativně ošetřila pouze v případě institutu dodání zlata, nicméně v důsledku zvýšení počtu daňových úniků i u dalších komodit byl v rámci návrhu zákona tento režim rozšířen také např. na:

• dodání šrotu a odpadu, včetně jeho zpracování (§ 92c novely zákona),
• obchodování s povolenkami na emisi skleníkových plynů (§ 92d novely zákona),
• poskytnutí stavebních nebo montážních prací (§ 92e novely zákona).

Ministerstvo financí ČR v této souvislosti také veřejnost informuje, že dále bylo do legislativního návrhu novely nově zahrnuto i ustanovení § 92f, jež režim přenosu daňové povinnosti zakotvuje i v případě dodání benzínu nebo nafty v množství vyšším než 1 500 l na jednu dodávku plátci. V tomto směru Ministerstvo financí ČR nicméně upozorňuje, že vzhledem ke skutečnosti, že Směrnice o DPH neumožňuje všeobecné zavedení takového opatření u dodání benzinu nebo nafty, žádá ČR v současnosti v rámci procesně – právních předpisů EU o udělení výjimky. Nicméně, v případě, že tato výjimka nebude v průběhu legislativního projednávání novely ČR udělena, bude tento paragraf z konečného znění zákona eliminován.

V této souvislosti následně Ministerstvo financí ČR upozorňuje, že režim přenosu daňové povinnosti bude možné aplikovat výhradně v případě odběratelů v pozici osob povinných k dani, v důsledku čehož v případě dodání vybraných komodit osobám nepovinným k dani bude tedy i nadále daň odvádět dodavatel tohoto plnění.

Ministerstvo financí ČR považuje za primární cíl pro implementaci předmětného opatření zejména úsilí o eliminaci těch situací, kdy dodavatel z uskutečněného zdanitelného plnění neodvede DPH, nicméně odběratel si na druhé straně z tohoto přijatého plnění nárokuje odpočet daně v plné výši. Nicméně existence zvýšeného počtu daňových úniků v současné době u těchto komodit není dle informačního materiálu Ministerstva financí jediným důvodem pro implementaci diskutovaných opatření. Dalším neméně významným faktorem zavedení tohoto opatření v rámci předmětné novely je také skutečnost, že ostatní členské státy institut přenesení daňové povinnosti již implementovaly nebo jeho implementaci v blízké budoucnosti zamýšlejí, v čehož důsledku by ČR byla s největší pravděpodobností vystavena hrozbě extrémního přílivu podvodů ve vztahu k těmto komoditám.

Možnost opravy DPH u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení

V souladu s informačním materiálem Ministerstva financí ČR je v rámci novely také zakomponována implementace článku 90 Směrnice o DPH, která členským státům obecně dovoluje přijmout na základě jimi stanovených podmínek určité úlevy v oblasti DPH u neuhrazených pohledávek.

V návaznosti na výše uvedené lze nicméně v této souvislosti konstatovat, že tato problematika je v případě jednotlivých členských států EU legislativně zakotvena diferencovaně, a to i z toho důvodu, že jednotlivé členské státy při její implementaci vychází primárně i z jejich navazující vnitrostátní právní úpravy v oblasti insolvenčního řízení. Tuto úlevu ovšem ČR doposud v rámci své legislativy neimplementovala, a to zejména kvůli existenci možného rizika jejího zneužití a dále také z důvodu možných souvisejících negativních dopadů na státní rozpočet. Nicméně, v rámci novely zákona nakonec došlo k alespoň částečnému zavedení této možnosti pro rok 2011, a to v rámci ustanovení § 44 novely.

Výše diskutovaná nová právní úprava tak umožňuje plátcům daně opravit DPH u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení, a to obecně u pohledávek, které vznikly ve lhůtě 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Konkrétně se jedná o situaci, kdy si plátci daně, kteří odvedli DPH z uskutečněného zdanitelného plnění, ale jejich odběratel tuto pohledávku neuhradil a nachází se v insolvenčním řízení, mohou opravit odvedenou výši daně a uplatnit si její „vrácení“ v rámci daňového přiznání. Nicméně, Ministerstvo financí ČR v tomto směru považuje za vhodné doplnit, že odběratel je v tomto případě povinen původně uplatněný nárok na odpočet daně z tohoto zdanitelného plnění „odvést“ zpět.

Dle informací Ministerstva financí ČR by toto navrhované opatření mělo být po určitém čase jeho implementace předmětem dalšího hodnocení a v případě jeho pozitivního výsledku je možné následně počítat i s diskusí o jeho případném rozšíření.

Informace Ministerstva práce a sociálních věcí ve vztahu k materiálům předkládaným na jednání vlády ČR

Dne 25. června 2010 zveřejnilo Ministerstvo práce a sociálních věci (dále jen „MPSV“) na svých webových stránkách tiskovou zprávu týkající se materiálů předkládaných z jeho strany na jednání vlády ČR dne 28. června 2010. Jedním z předkládaných materiálů MPSV představuje návrh nařízení vlády o odchylné úpravě pracovního poměru zaměstnanců s pravidelným pracovištěm v zahraničí, který MPSV předkládá v kooperaci s Ministerstvem zahraničních věcí, a to mimo Plán legislativních prací vlády na rok 2010.

MPSV v souvislosti s problematikou návrhu výše zmíněného nařízení vlády v rámci své tiskové zprávy odůvodňuje jeho předložení vládě ČR skutečností, že v souladu s platnou právní úpravou je pracovní poměr zaměstnanců s pravidelným pracovištěm v zahraničí svou podstatou specifický tím, že podléhá právní úpravě pracovně – právních předpisů ČR navzdory skutečnosti, že takový zaměstnanec vykonává práci na pracovišti zaměstnavatele provozujícího svou činnost mimo území ČR.

I vzhledem k této skutečnosti tak předmětný návrh nařízení vlády ČR přímo navazuje na znění ustanovení § 346 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (ve znění zákona č. 362/2007 Sb.), které upravuje možnost fakultativního zmocnění vlády svým vlastním nařízením určit odchylnou úpravu pracovního poměru zaměstnanců s pravidelným pracovištěm v zahraničí. Toto zmocnění může po své obsahové stránce zahrnovat i úpravu oprávnění zaměstnavatelů a povinností zaměstnanců ve vztahu k možnosti opakovaného prodlužování pracovního poměru na dobu určitou v zahraničí (včetně možnosti sjednání délky trvání pracovního poměru na dobu určitou také na dobu vyslání na práci v zahraničí), a dále úpravu podmínek odchylného rozvrhu pracovní doby v zahraničí, a to včetně odchylné úpravy těchto podmínek ve vztahu ke dnům pracovního klidu.

Uvedené zmocnění vlády se ze zákona vztahuje na zaměstnance všech zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají osoby se sjednaným pravidelným pracovištěm v zahraničí. Nicméně MPSV v rámci své tiskové zprávy veřejnost informuje, že uvedený návrh nařízení by se měl věcně vztahovat na zaměstnance všech zaměstnavatelů, jejichž pravidelné pracoviště se nachází v zahraničí.

Informace Ministerstva financí ČR pro daňové subjekty ve vztahu k problematice ukončení platnosti Pokynu D-336

Účinnost: 1. července 2010

V následujícím příspěvku si Vás dovolujeme informovat o tom, že s účinností od 1. července 2010 bylo novelou zákona o správních poplatcích (zákonem č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech) zrušeno ustanovení § 8 odst. 2 písmeno j) zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních poplatcích“). V rámci tohoto ustanovení byly od správního poplatku původně osvobozeny úkony vyžádané a provedené prostřednictvím dálkového přístupu, opatřené elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb (např. žádosti o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání, žádosti o prominutí příslušenství daně apod.), a to v případě, že sazba poplatku nepřevyšovala 2 000 Kč.

V souvislosti s výše uvedeným si dovolujeme poznamenat, že Ministerstvem financí ČR byl dne 10. prosince 2009 vydán Pokyn D-336, kterým byly z důvodu nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, prominuty správní poplatky osobám, kterým vznikla poplatková povinnost dle položky 1 Přílohy k zákonu o správních poplatcích. Nicméně, osvobození od těchto správních poplatků bylo možné aplikovat pouze v případě, že řízení ve věci předmětu poplatku bylo zahájeno u územních finančních orgánů nebo Ministerstva financí ČR ode dne 1. listopadu 2009 do 30. června 2010. Zároveň bylo nutné splnit veškeré podmínky stanovené v § 8 odst. 2 písm. j) zákona o správních .

Jak již bylo uvedeno výše, s účinností od 1. července 2010 dochází ke zrušení osvobození od správních poplatků za úkony vůči územním finančním orgánům a Ministerstvu financí stanovené dle položky 1 Přílohy k zákonu o správních poplatcích. V případě řízení zahájených od 1. července 2010, kdy úkon bude vyžádaný a provedený prostřednictvím dálkového přístupu, opatřený elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb, bude tedy daný úkon podléhat příslušnému správnímu poplatku.

Ministerstvo financí ČR v rámci souvisejícího informačního materiálu odůvodňuje zrušení výše popisovaného osvobození od správních poplatků skutečností, v jejíž smyslu není možné uvedené osvobození ze strany správního orgánu aplikovat v případě osob žádajících o provedení zpoplatněného úkonu, které nemají zřízenu datovou schránku a tento stav tak považuje za znevýhodňující takovou skupinu osob.